aneb zážitek, úvaha a tak….
Náhody jsou někdy zajímavé… Jel jsem služebně do “našeho” města (na ulici se mluví anglicky, čínsky, španělsky.. a okrajově česky) – do Prahy. Po cestě tam se v ranním polospánku koukám na mobilní telefon, nemůžu spát, brouzdám a z ksichtoknihy na mě vypadne, že ten den začíná výstava pana Šibíka na Staroměstské radnici. Dopoledne se scházím se starším kolegou, který je v oblasti výpočtu dynamiky rotorů a ložisek špičkou v republice, a jsem moc rád, že s ním mohu spolupracovat. Probíráme pracovní záležitosti a já se v duchu těším, že alespoň čas před odjezdem vlaku do Brna nestrávím na nádraží, ale vyplním jej i trochu jiným zážitkem.
Odcházím od kolegy a mířím metrem na Můstek a odtamtud pěšky směr výstava. Cestu znám, byl jsem tam už na McCurryho, to je výhoda :). Vlezu dovnitř a u pultíku, kde se platí, nesedí nikdo jiný než autor výstavy. Nejen že fotí, ale teď dělá i pokladního 🙂 A teď, kde je ta náhoda. Když jsem tam byl před nějakým tím rokem na McCurryho, tak to vypadalo obdobně. On si seděl u stolečku a popíjel kávu. Jaká čest pro mě potkat autora. Dobře říkám si, teď zaplatím a půjdu se kouknout. Osud tomu chtěl jinak 🙂 Šibík mě oslovuje s prosbou, zda mu mohu pomoci se stoly 🙂 Super, takže nejen, že se kouknu na výstavu, já už ji vlastně i chystám :). Říkám, že rád pomůžu, což je pravda, a jdu s ním do horních pater radnice. Nikdy jsem tam nebyl a asi se tam už nikdy nepodívám. Tímto děkuji za zajímavý zážitek. Během stěhování si povídáme a tak nějak vyjde najevo, že si mě ještě pamatuje z kurzu před cca 3 lety. To jsem nečekal! Poté potkáváme jeho přítelkyni a opět: “Já vás odněkud znám.” To mě těší:) Dáváme se do řeči a čas příjemně plyne. Pak už se konečně jdu podívat na výstavu.
Prošel jsem si výstavu, fotky chytají za srdce. Nechápu, proč si tak navzájem ubližujeme. Proč si ty hrůzy děláme. Je mně jasné, že někdo namítne, že realita může být jiná. Otázka je, zda lepší nebo horší. Nevím, nesoudím, ale z toho co vidím, je mi smutno. Pro mě je to výpověď jednoho člověka o jeho zážitcích smutku, dramatu a kontrastu.
Výstava probíhá jak v přízemních prostorech, tak i v prvním patře. Je členěna na několik částí a to podle probíhajících konfliktů a témat, kterým se autor věnoval v průběhu 10 let jako je Majdan na Ukrajině, Bangkok 2010, Arabské jaro 2011, Filipíny 2013, Košice a děti z Luníku 2015- 2016 a další.
Je to pro mě paradox, protože ač fotí takové věci, před lety mě autor na kurzu reportážní fotografie inspiroval k jinému pohledu na svět. Pustil jsem se díky tomu do komerčního focení svateb a na fotky se celkově dívám jinak. Jsem rád, že život přináší různé cesty a umožnil mi poznat různé lidi, kteří jsou pro mě inspirací. Fotografie je pro mě koněm, ačkoliv se živím úplně něčím jiným a to technickými výpočty převážně metodou konečných prvků v lineární a nelineární oblasti. Ona ta fotografie a setkání s takovými lidmi je únik do jiného světa. Když tak nad tím ale přemýšlím, bez té strojařiny by fotografie nebyla, takže je to vlastně tak nějak propojeno. Dynamiku najdete ve stabilizaci obrazu, metodu konečných prvků zase v návrhu pevnosti těla fotoaparátu.
Moc děkuji za krásný zážitek a úžasné fotografie(i když nevím, zda to tak napsat, protože pod pojmem úžasné si představujeme často něco pozitivního).
DÍKY.